3. KAPITOLA

1. listopadu 2009 v 18:06 | Froggy

Kačka se snažila zahnat myšlenky na smrt. Všichni vlastně žijeme v obrovské nejistotě, nikdy nevíte, jestli na vás nespadne taška ze střechy, nesrazí auto nabo jestli Zemi nezasáhle obří meteorit. Nikdy nevíte, kdy a jak zemřete a co bude potom, jestli jste tedy už nezemřeli...
Velmi pomalu postupovaly parkem a kolem nich se rozprostíralo nekonečné a hluboké ticho. Zakrákala vrána a zvuk se nesl jako kámen padající do hluboké jámy celým parkem. Nakonec přeci jenom ticho přerušilo zvuk.
V okolních domech se začínala rozsvěcet světla. Děvčata usedla na lavičku a pomalu začala vyndavat a předávat si sešity.
"Co si myslíš o smrti?" neudržela se Kačka.
"No...upřímně řečeno jsem o tom moc nepřemýšlela. Nechci si kazit život neustálými spekulacemi o tom, co je po smrti. Život je čas lineární, nikdy víc nebude. Nebo bude, ale ty si to nebudeš pamatovat. Četla jsem o tam pár knížek, ale-"
"Jsou to jenom knížky," přerušila jí Kačka poněkud zklamaně, ale potom znovu začala velmi zaujatě. "Ale když si uvědomíš, že ty léta, co uplynuly jsou třeba osmina tvýho života, nebo ani to ne a je to teprve začátek... Nevíš, co bude za 20 let, jestli budeš vydělávat nebo skončíš pod mostem. Je to...ehm...zajmavý! Hodně lidí si myslí, že život je pěkná nuda a chtěli by zažít něco z knížky, ale řivot je lepší než knížka! Pravda, v knížce si můžeš představit život jinak, ale není to jako když to prožíváš ty. V tom to je, nejistota. A to, že umřeš je jenom krok do dalšího příběhu, dočteš a jdeš číst další-"
Najednou si Baku hlasitě zívla, tak Kačka raději se svou přednáškou přestala. Za chvíli však na toto téma spustila právě Baku:
"Když víš, že tě zejtra přejede auto, tak si najednou chceš užít poslední zbytky života. Chceš dělat věci, na který by sis normálně nevzpomněla..."
"No, ale stejně si to pořádně neužiješ, když víš, že tě zejtra přejede auto." řekla svůj názor Kačka, když ale spatřila výraz v tváři své kamarádky, raději ještě dodala: "Alespoň já bych si to neužila."
Opět se rozprostřelo ono nepříjemné ticho jako mlha nad oceánem. Opět zakrákala vrána a mlha nad oceánem- ticho- jako vy skřek pohltila. Zvuk ještě jakoby zesílil ticho a s ním i nepříjemný pocit.
"Tak ahoj," rozloučila se Baku a odcupitala do šmoulově modrého domku.
"Tak zatím," zahučela ještě Kačka v odpověď, než kamarádka zabouchla dveře. Ani trochu nebyla nadšená z toho, že dál půjde sama. Tohle ticho vyvolávalo pocit, že se za vámi někdo plíží a sleduje vás. Najednou jste slyšeli každý lístek spadnout na zem, prasknout každou větvičku a třeba i tiše zavrzat vrátky. Vzhledem k tomu, že byl podzim, tak nebylo možné se těmto zvukům jakkoliv ubránit, jenom si v duchu říkat, jakýpak nejste blázen, že vám všechno připomíná někoho s kudlou v ruce. Nebylo to příjemné zvláště po takové debatě o smrti.
Někdo se za vámi plíží jako tichý stín, je stále blíž a blíž až najednou stojí vedle své oběti a...
Tak tohle slyšítě v každé detektivce. Takhle po večeru není dobrá ani hra Mrtvá ruka*, ale zrovna takovou hru hrajete když jdete tmou.
Když se bojíte, neznamená to, že jste srab, strach je jenom přírodní instinkt, který je automaticky spuštěn, když se ocitnete na neznámém místě.
Konečně Kačka dorazila na autobusovou zastávku, kde si sedla na lavičku. Byla sice pěkně studená, ale jí už se prostě vstávat nechtělo. Sáhla do kapes pro rukavice, ale kapsy byly prázdné, tak si do rukou alespoň dýchla a rychle je zastrčila co nejhlouběji do rukávů.
Konečně přijel autobus číslo 139, Kačka nasedla a jela směrem domů, kde už na ní nejspíš čekala teplá večeře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.